Chci napsat, že vím. Ale vím také, že ve většině zemí se žije mnohem tíž – a navíc v mnoha případech toto „tíž“ neznamená „hůř“.
Byl jsem v listopadu a v prosinci pozván na dvě filmové události, z nichž jedna se konala na Českém centru v Bukurešti a druhá proběhla v Kišiněvě, hlavním městě Moldávie, zemi, která je označována za nejchudší stát Evropy.
Byť se člověk brání dívat na tyto regiony s předsudky, nejde to snadno. A když si ověříte, že vše je trochu jinak, než se zdá, zastydíte se, i když se s automatizmy snažíte bojovat od samého začátku.
Každopádně v Rumunsku i Moldávii jsem se setkal s nečekanou a téměř všudypřítomnou energií a z ní pramenící radostí. Asi až v těchto dnech jsem pochopil, co na začátku devadesátých let táhlo stovky a tisíce Američanů a dalších zástupců „svobodného“ světa do Prahy a dalších českých měst. Nikdy jsem úplně nechápal, u čeho chtěli být, když říkali, že chtějí „být u toho“.
Až teď. Je opravdu fascinující sledovat nadšení lidí ze změn, které se dějí kolem nich. A nejen nadšení, ale i elektrizující vůli a jakousi přirozenou radost, která je obklopuje. A to i přesto, že se většině z nich žije mnohem tíž, než většině z nás v Česku.
Říkám si, kdy a kde jsme tuto víru a energii ztratili. Nic takového totiž kolem sebe až na výjimky nevidím. A tak si pro letošní rok přeji, abychom je v sobě dokázali objevit mnohem dřív, než mezi ty chudší země budeme opět patřit i my. Ideálně ještě letos.