Začaly mi chodit esemesky, lidé gratulovali – a sem tam hrdě hlásili: „Můj křížek jsi dostal.“. Najednou se abstraktní číslo alespoň částečně zkonkretizovalo do tváří několika známých i neznámých. Proč jste mě volili?, ptal jsem se často. A odpovědi byly různé. Někdo mě svým hlasem chtěl odměnit za dosavadních čtrnáct let s festivalem, jiní mi věří, že jako třicátník budu reprezentovat to, co nejen mí vrstevníci chtějí od města v jednadvacátém století, ti zbývající jako z protestní hlas – a možná i z nouzectnost.
V novinách mě nazvali „Skokanem“ a tlačili do prvních konfrontací. K tomu se přidaly první spory pod blogy a články na stránkách Jihlavských listů: Hovorka si jde nahrabat, Hovorka tam jde kvůli penězům pro festival, Hovorka na mě vyskočí snad už i z konzervy.
Mezitím začala vyjednávání, telefonáty, strategie a možná i konspirace – varianty se proměňovaly jako vítr. Možností bylo několik a žádná ideální. Jak to dopadlo, už víme. Velkou koalicí se staronovým primátorem a dvěma lidovci. A já se stal opozičním zastupitelem. Jak na mne působila volba primátora? A jaké věci pro mě budou důležité? Napíši příště. Závěrem děkuji za podporu, vážím si jí, je mi ctí i závazkem – zní to jako ty nejhorší fráze. I proto se zde budu s vámi průběžně dělit o své zkušenosti – a boj s frázemi je jednou z nich.