Reklama
 
Blog | Marek Hovorka

Červeným svetrem na novináře

Už je to tu. Po týdnech úspěšných i neúspěšných vyjednávání jsem šel na první schůzi zastupitelstva s vědomím, že skončím v opozici. Pokusili jsme se sice na poslední chvíli zvrátit dohodu o velké koalici s podporou lidovců a rozšířit ji na duhovou koalici, ale nepodařilo se. Přesto jsem byl zvědavý, zda se to přeci jen nezvrtne, zda - podobně jako před čtyřmi roky – nepřinese první zasedání překvapení. A přineslo.

Ale jiné, než kdo čekal. Po oficiálním fotografování, kdy úsměvy, sklony brad a vypjatost ramen jednotlivých zastupitelů vesele dirigoval pan Michlíček, velkomeziříčský fotograf oblečený v kalhotách z vyleštěné černé kůže, přednesl nejstarší zastupitel návrh na první hlasování. A tím byla změna hlasovacího řádu! V tom dosavadním byla formulace, že projeví-li jen jeden zastupitel touhu po tajném hlasování, musí mu být vyhověno. V novém znění byl jeden zaměněn za většinu. A právě takové znění si koalice – navzdory naší opoziční nevoli – také odhlasovala.

Hned poprvé, kdy jsem hlasoval, jsem tak zažil, jaké to je být v opozici. Tedy mimo hru. A je jen ironií, že právě tajná volba před čtyřmi roky nečekaně otevřela dveře do primátorské kanceláře stejnému muži, kterému nyní volba veřejná. V kuloárech to pak úspěšní a zkušení politici s jemnou hořkostí glosovali jako „dokonalou technologii moci“, komunističtí zastupitelé s jistou jízlivostí dodávali, že šlo „od revoluce o první veřejnou volbu“ a ostatní opoziční politici teoretizovali, že „taková volba by měla být tajná vždy“. A novináři druhý den? Ani jeden se o tom nezmínil. Všichni tento „detail“ přešli. V novinách naopak citovali staronového primátora, jak je rád, že koaliční zastupitelé „drží slovo“.

Je jisté, že za změnou pravidel stála přinejmenším nervozita a nejistota. Ale proč se v médiích nikdo neptal, kdo na tomto způsobu volby trval a proč, čeho se a které koaliční strany bály – a jestli je z dlouhodobého pohledu dobře, že vše proběhlo „podle plánu“?

Reklama

Co novináře naopak potěšilo, bylo gesto našeho lídra, který místo v obleku přišel v červeném svetru – „na protest proti frašce, které se musím účastnit“, tedy že jsme skončili v opozici. Podobně s chutí citovali i jeho návrh na snížení počtu náměstků ze čtyř na dva, aby se v době ekonomické krize ušetřilo. Byli zřejmě rádi, že nyní jde o něco jednoduchého, snadno ocitovatelného, že „taková má opozice přece být“. O pokusech našeho klubu zachovat tajnou volbu ani slovo.

Abyste mi rozumněli: i já jsem hlasoval pro stávajícího primátora. Vážím si toho, co se v Jihlavě pod jeho vedením za poslední čtyři roky změnilo k lepšímu. Zdržel jsem se ale v případě dalších náměstků a radních, protože si myslím, že by byla duhová koalice lepším řešením volebního výsledku.

Ale co víc, přál bych si mít vedení města se silnějším mandátem – založeným na hlasech daných osobním přesvědčením, ne jen podpisy pod koaliční smlouvou. O výsledku ale nerozhoduje jedno hlasování. Tak veřím, že o tom, jak se nám bude v Jihlavě dobře žít, budeme přemýšlet napříč koaličními a opozičními stoly.